Coby duo Kora et le Mechanix pracují Filip Homola a Michal Kořán již přibližně osm let, stihli přitom již mnohé jako autoři nebo třeba jako remixéři a pódia sdíleli i s řadou mezinárodních veličin (např. Biosphere, Christian Fennesz). V jiných projektech, které stále více koketovaly s uvolněnou ambientní tvorbou, se ale potkávali již od roku 1986, takže CD 300 měsíců připomíná vlastně jubileum prvního čtvrtstoletí jejich společných aktivit.

Sledujeme-li postupně jejich diskografii, třeba jen od prvního dlouhohrajícího alba Kory, Excursin (Next Era, 2006), nelze si nevšimnout jejich stálého tíhnutí k redukci množství výrazových prostředků. Nejnovější deska představuje v tomto ohledu další poněkud větší krok kupředu.

Název, celá grafika obalu a citáty z filmu Solaris Andreje Tarkovského nás interpretačně vedou do éry opojení prvními úspěchy vesmírného výzkumu v šedesátých a sedmdesátých letech, hudbu na CD lze však poslouchat i bez toho. Ta se zkrátka nenásilně zmocní aktuálně dostupného prostoru tak trochu v duchu konceptů Briana Ena a nabídne tak posluchači jiné, pomalejší a detailnější vnímání svého momentálního okolí.

První track, příznačně pojmenovaný Vakuum, si často dlouze připravuje podhoubí pomocí táhlých zvuků v hlubší části spektra a až ve správném momentě do něho vpustí nějaký konkrétnější motiv, pomalé fráze syntezátoru, pár klavírních tónů či třeba efektovaný vzorek mluvené řeči. I čisté vakuum je totiž pouze hypotetický pojem a v realitě se alespoň minimálnímu množství hmoty nevyhneme nikdy. Během těchto dvaceti minut jsme připraveni na jakkoliv pomalý hudební vývoj, a tak nám může být naservírována i druhá kompozice Magnetar. Její základní smyčka obsahuje od začátku více vrstev, na podrobnou analýzu máme ale opravdu dostatek času. Její nejvýraznější proměnou v tomto repetitivním pětadvacetiminutovém kusu je totiž až závěrečné pomalé mizení do fade outu. Jinak se v podstatě nemění, narozdíl od našeho vnímání. Architektura této smyčky stále nabízí něco k prozkoumání a ověřování, ponoření se do jejích repetic může přinést zážitek i docela psychedelický, i když v podstatně modernějších zvukových kulisách, než jaké by mohl evokovat obal.

Duo Kora et le Mechanix zkrátka ukazuje, že plně chápe podstatu svého hudebního směřování a dokázalo ji zde plně vyjádřit v doposud nejčistší a zároveň nejradikálnější formě. Samovolně naskakuje při těchto úvahách zvědavost, jak bude jeho práce pokračovat. Nepředbíhejme ale událostem, teď tu máme album, které se sebejistě ubírá svým vlastním směrem a zároveň má i sílu vzít nás na tuto cestu s sebou.
(His Voice)

Viac info o Kora Et Le Mechanix: tu.